DOPROVODNÝ ČLÁNEK K  NAŠÍ CESTĚ PO OSTROVECH FRANCOUZSKÉ POLYNÉSIE, JMENOVITĚ: TAHITI, TUBUAI, MOOREA, HUAHINE, RAIATEA, MAUPITI, BORA BORA, RANGIROA, TIKEHAU S NĚKOLIKADENNÍ ZASTÁVKOU V LOS ANGELES 28.8. - 1.10.2012

Milí přátelé,

není to tak dlouho, co jsem začal cestu splněných snů plánovat a už ji máme za sebou... Co napsat, první mě napadá, bylo to báječné a velké, ovšem také velká škola, poznání, pro všechny zúčastněné. Již jen skutečnost, že jste s někým 5 týdnů od rána do rána je někdy dost náročná a mnozí to zažívali poprvé, jak se vypořádat s tím, že každý jsme jiný a máme úplně jiné zvyky apod. docházelo tak někdy k zajímavým situacím... chi...

Vše začalo 28.8.2012, psal jsem Vám v emailu o mém bonusově splněném snu a sice, že jsme letěli z Paříže do Los Angeles (cca 12h) novým, největším dopravním letadlem na světě a sice Airbusem A 380, to je ten dvoupatrový létající krasavec a já jako milovník létání a všeho kolem, jsem si cestu náležitě užil. Letadlo je nádherně tiché a po schůdkách jsme běhali dolů, do spodního patra, kde seděli 4 naši spolucestovníci. Zahájili jsme šampaňským, Air France je totiž společnost, která šampaňské podává i v turistické třídě a poté jsme kávičkovali, zmrzlinovali a z okýnek okukovali zemi pod námi. V Los Angeles jsme proběhli všemi imigračními kontrolami a s Air Tahiti Nui, mimochodem moc příjemná společnost, hned jsme dostali typickou polynéskou kytičku za ucho, jmenuje se Tiaré a omamně voní, pokračovali dál na Tahiti. První nemilé překvapení bylo, že mě a Aničce nepřiletěl batoh. Já jsem bez něj zůstal týden, Aničce přiletěl dalším spojem. Je legrační, že v dnešní super moderní době nejsme schopni dopravit batoh dříve, když na Tahiti denně létá několik spojů, i přímé lety z Paříže... Nic není dokonalé, že... Příliš mi to však nevadilo, umím existovat bez věcí a hlavně jsem nemusel stále balit, jako všichni ostatní...... Okoukli jsme Tahiti s jeho černým pískem, vykoupali se v nádherných vodopádech v nitru ostrova, taky jsme si pomaličku zvykali na 12 hodinový časový posun, což není pro tělo úplně snadné, neboť je potřeba změnit všechny zaběhlé pochody... Byli jsme na druhé straně Země, tak proto takový skok... V Čechách jste vždy byli s časem napřed...

Po Tahiti pokračovala naše cesta na ostrov Tubuai, který se nachází na tzv. Australských ostrovech, jižně od Tahiti. Cestou jsme zažili také legrační příhodu, protože letadla jsou tady něco jako autobus a hopsají z ostrova na ostrov, což jsme nevěděli a málem jsme vystoupili úplně někde jinde, než mě napadlo zeptat se stewardky, něco mi na tom nehrálo...  Souostroví Tubuai je chladnější, díky své poloze, než další ostrovy Polynésie a nejsou tedy tolik turisticky navštěvované. Nabízí však klid, krásnou přírodu, hory a migrující velryby. To byl náš hlavní účel pobytu, počasí nám však nepřálo, oceán byl divoký, až poslední den se dalo vyrazit na moře a my měli možnost poprvé spatřit žraloka a také Keporkaka, což je druh velryby, myslím, že dokonce největší. Při poslouchání zpěvu velryb rázem odpadají všechny vaše starosti a trápení, jak omamný zážitek to je...

S jedno noční pauzou jsme se přes Tahiti přenesli na ostrov Moorea, říká se mu "Srdce Země", neboť jeho tvar je podobný srdci, nebo také připomíná anděla. Jedno z nejkrásnějších míst, které jsem navštívil, s báječnou energií. Půjčili jsme si auta, na některých ostrovech jsme dělali okruhy na kolech, jinde auty, podle velikosti. Objížděli jsme vše zajímavé na ostrově a právě zde jsme prováděli i první společné i samostatné rituály, s křišťály i bez, na posvátných místech, kterým se v Polynésii říká Marae. Jsou to energeticky čistá místa, která jsou celá tisíciletí využívána k podobným účelům a na rozdíl od jiných míst na světě, jsou nedotčená církvemi...Jelikož je Polynésie opravdu drahou destinací, např. polévka v restauraci vyjde na našich 200,- kč jen to fikne, občas jsme si utrhli na stromě nějaký banán, pomeranč, či pomelo a nějaký ten ananas z cizí zahrádky taky nebyl vůbec špatný... Vnitrozemí ostrova je hornaté a moc jsme si užívali výhledy na okolí a oceán, který všude v Polynésii hraje tolika odstíny modré, že je naprosto nic neříkající, když se říká tyrkysová... Vydali jsme se i na oceán a poprvé si zaplavali s rejnoky, jsou to velcí mazlíci... Při tom jsme se setkali s prvními žraloky tváří v tvář. S Renatkou jsme se smáli, že máme trochu strach, ale stejně s tím nic neuděláme, není kam utéct, tak jsme se potopili a vzájemně jsme se s nimi "oťukávali", až strach zmizel a dostavily se pocity souznění. Když jsme pokračovali v naší plavbě dál na oceán, vůbec jsme již nezaváhali, když nás kapitán vybídl, skočit mezi mnohem více žraloků, odhadem bych řekl tak 30, to už bylo dost blízké setkání a byli všude kolem, nááááádherné pocity... Třešničkou na dortu byla rodina Keporkaků, máma, táta a dva potomci, jeden asi týdenní, kteří nás asi hodinu a půl doprovázeli veselým skotačením, s eskortou několika hejn veselých delfínků. Kapitán nám dal povel, že můžeme vyskočit za nimi do oceánu, samozřejmě jsem tak hned učinil, znáte mě..., vyskočila i Anička a Renatka. Byly obrovské, cca 7 metrové vlny, bylo to trošku nebezpečné, my neměli ani vesty a ploutve, jen šnorchly. Aničku požahala medůza, tak se rychle vrátila na loď a my s Renatkou jsme plavali dál, loď se nám ztrácela ve vlnách z očí a když jsem se ponořil, viděl tu modrou tmu dole, byli jsme v hlubokém oceánu, měl jsem zvláštní pocity, které se mísily se strachem, ale zároveň byly magické, až vzrušující, kousek do nás byli Keporkakové a vnímat zpěv velryb pod vodou, kdy to vše bytostně cítíte na svém těle, to jsou nenahraditelné prožitky propojení a té, tolik opěvované Jednoty se vším... Absolutně nepřenositelné prožitky, díky Bože... Velmi vyčerpaní a úplně bez sil jsme doplavali zpět na loď a na rozloučenou se nám samice i samec ukázali v celé kráse a vyskočili nad vodu, kapitánovi málem vypadly oči a my jen dojatě koukali a děkovali... Na foťák jsem ani nepomyslel, což se mi stávalo často, tak zdokumentováno nemám, ale to vůbec není důležité...

Seděl jsem poté na pláži, díval se do moře a přicházela mi na mysl slova "ŽIVOT JE SEN, SEN JE ŽIVOT, DĚKUJI, ŽE MOHU ŽÍT SVÉ SNY, DĚKUJI VESMÍRE, BOŽE..." Jak jen chcete....

Další zastávkou byl ostrov Huahine, což je v překladu vagína.V dřívějších dobách všichni muži chtěli ženu právě odsud, kvůli výrazné ženské energii, vládly zde dlouho královny. Zde jsme navštívili první perlovou farmu. Místní specialitkou jsou černé perly a bylo nám ukázáno, jak vznikají, jak je jim pomáháno, neboť přírodní cestou se povede tak jedna z miliónu. Ostrov byl mnohem klidnější, než předchozí, ochutnávali jsme spoustu místních dobrot, popíjeli šťávu z kokosu, ovoněli čerstvou vanilku a také prožili peripetii se ztracenou peněženkou Alenky, ve které měla všechny peníze, karty i nakoupené perly. Byla to velká škola pro každého, ovšem se šťastným koncem. Peněženku přinesli druhý den do hotelu se vším, co v ní bylo, byla někde v autě... Auta jsme si půjčovali a poté nás taky v různých převáželi, takže možností bylo mnoho. Je krásné vidět, že poctivost nevymřela a všichni ostatní se možná poučí, že není nejlepším řešením, mít vše na jednom místě....

Raiatea byla pátým ostrovem a pro mě osobně, tím nejzásadnějším ve všech směrech. Byli jsme zde nejdéle a to 4 noci, jinde jsme měli 2 - 3. Bydleli jsme v nádherném penzionu, s úžasnými majiteli a personálem. Nejdříve jsme odpočívali na vedlejším Motu, což jsou vystouplé korálové ostrůvky a byli jsme zde úplně sami, jen palmy, kokosy, písek, moře a my... To je ten správný odpočinek v ráji....  Auty jsme projeli ostrov a vykonali obřady na královské Marae Taputapuatea, nejdůležitější Marae v Polynésii. Zde se konaly největší obřady v celé historii a všechna další Marae musela mít jeden kámen právě z královské Marae z Raiatei. Prožil jsem zde mnoho vizí, nejen o své minulosti, ale také budoucnosti, transformaci apod. Velmi hluboké prožitky, zakončené koupelí v křišťálově čistých vodopádech, hluboko v džungli, kam jsme se cestou, necestou prodírali několik hodin, ovšem stálo to za to! Nebyl to snadný výlet, leč měl sem radost, že to holky daly i na lanech... Ve vodopádech jsme vykonali očistnou koupel a když jsme byli venku z vody, vykukovali na nás velcí úhoři, že by opět ráj??? Nikoliv, to je Země, naše nádherná Země...

Na závěr pobytu jsem udělal něco nečekaného nejen pro mě, ale i pro ostatní a sice jsem se nechal potetovat, na krku mám náhrdelník z ochranných symbolů markézkých šamanů. Rozhodnutí bylo rychlé a ani jsem moc neváhal, nepoznával jsem se.... Tetování podstoupila také Renatka a na ruce má žraloka, želvičku v pásku se symboly a Anička si odvezla na zádech mantu, taktéž se symboly a krásnou Tiaré uprostřed. Tetování je v Polynésii rituální záležitostí a my si to moc, moc, užívali... Jsem "jiný", změnilo to mé vnímání...

Následujícím ostrovem byl ráj s názvem Maupiti. Nachází se nedaleko vykřičeného Bora Bora, leč je to oáza klidu a pohody, nikde žádný obchod, žádná banka, žádné restaurace, takže jsme měli v hotelu zajištěnou plnou penzi, abychom neumřeli hlady...chi. Zde jsme ochutnali opravdu mnohé z místní kuchyně, která je chuťově velmi rozmanitá, většinou se jedná o různě upravené ryby, dost často syrové, či grilované, vše nám moc chutnalo. Na celém ostrově jsou jen 3 penziony a turisty lze na prstech spočítat. Pláže jsou nádherně bílé, prázdné, tedy plné mušlí a korálů, které tady nemá kdo vyzbírat. Dokonce jsme v rámci pobytu dostali lodní výlet zdarma, což je při místních cenách věc nevídaná a vydali se na moře za mantami obrovskými. Do vody jsme šli opět jen já a Renatka, ostatní se báli silných proudů, ale není se čeho bát, loď vás vidí a může kdykoliv přijet, když se nedaří z proudu dostat, což je občas fakt dost nemožné, ale nenechali jsme se odradit a potápěli se s Božskými tvory, kteří jsou kolikrát 3x větší, než já a jejich ploutve, kterými elegantně mávají jako obrovskými křídly v oceánu, přivádějí v tichý úžas. Elegantní, čistá, tichá, hluboká podívaná a oboustranné vzájemné okukování, bylo jich okolo nás 6 a jen ladně kroužili okolo nás a s námi... Voda nás nesla, nemusíte dělat vůbec nic, jen založit ruce a vnímat kouzlo přítomného okamžiku...

Při procházkách po ostrově jsme se několikrát dostali na soukromé pozemky, místní lidé jsou však velmi milí, srdeční a vždy přispěchali s nějakým občerstvením, ovoce, kokosy apod. Hezky se usmívali, neboť jsme si téměř nerozuměli, my jsme se naučili jen několik slov a frází. A na jednom dvorečku nás chtěli sežrat čuníci, to by byly titulky v Blesku, české turisty snědla prasátka ve Francouzské Polynésii, prekérka...chi... Utekli jsme....

A letíme na Bora Bora, vysněný ostrov, opěvovaný ve všech cestovních kancelářích. Pro nás, jednoznačně  to nejhorší, co jsme navštívili... Ostrov plný luxusu, vše předražené, místní lidé nemají s milými Polynésany, které jsme poznali, téměř nic společného! Vše je o penězích atd... Užili jsme si tedy pohostinnost luxusního hotelu Mai Tai, pohodlné, obrovské postele a většina účastníků prožila pobyt v posteli... Ostatní jsme vyrazili na obhlídku s kolem. Častokrát jsme zmokli, počasí nebylo zrovna přívětivé, ale to nevadilo... Pro citlivé lidi tenhle ostrov není zrovna snadný, mnoho jsme pracovali s energiemi a čištěním. Navštívili jsme také nejznámější bar v Pacifiku, Bloody Mary´s,  který navštívily snad všechny existující hvězdy, podle toho, jaké tam mají "stěny slávy". Příjemné bylo, že místo podlahy je písek, což navozuje příjemnou atmosféru. Myslím, že jsme všichni ostrov docela rádi opouštěli a vydali se na sever, směr souostroví Tuamotu.

Ostrov Rangiroa, je hlavním ostrovem souostroví Tuamotu, jedná se o obří prstenec, korálový atol. Jezdí se zde zejména kvůli potápění a poklidné atmosféře. Náš penzion je malý i zde máme zajištěnu stravu v rámci polopenze a vaří ještě lépe, než kdekoliv doposud. Tolik krevet jako tady, jsem snad ještě nesnědl a sashimi (syrová ryba) jako tady, nechutnala nikde jinde tak skvěle. Výlet byl opět lodní, vyrazili jsme na vzdálené motu, tady je vše daleko. Po korálech jsme přešli na další ostrůvky. Na nedalekém motu žilo mnoho ptáků, mohli jsme si je prohlédnout a pobýt na růžové pláži, které se zde nacházejí a vznikají rozdrcením jednoho druhu korálů, ve slunci se růžově lesknou... Měl jsem tady možnost prožít pohřeb jednoho z ptáčků, což byl pro mě velmi hluboký a krásný zážitek. Ptáčci postupně přilétali, drželi stráž u svého mrtvého kamaráda a vzdávali mu čest, Bože, to byla krááááása... Jak se střídali ve stráži a postupně měnili své pozice, já jsem seděl kousek od nich a vůbec jsem jim nevadil...

Po cestě zpět jsme opět skákali do oceánu mezi obrovské množství žraloků citronových, kteří jsou údajně velmi nebezpeční, což jsme nevěděli...! Plaval jsem a okolo mě jich bylo minimálně 60 kousků, kroužili, prohlíželi si mě a postupně se přibližovali, až jsme se vzájemně otírali, waaaw... vzrušující, děsivé, krásné, nepopsatelné... Když jsme poté viděli, jak během několika vteřin umí rozcupovat velkou rybu, smáli jsme se s Renatkou, že by se nám do té vody lezlo asi hůře, kdybychom to viděli před tím...

Poslední, devátý ostrov, byla polynéská třešínka na dortu, ostrov Tikehau. Opět na souostroví Tuamotu, korálový prstencový atol, mnohem menší, na ostrově žije celých 406 obyvatel. Bydleli jsme v typických chatičkách z palmových listů, dívali se na moře a užívali si "naše" 3 žraloky, o kterých jsme v legraci říkali, že jsou na dvorku a ať zalezou do boudy a nestraší nově přijíždějící turisty...chi. Po všech našich setkáních se žraloky, už nám rozhodně nevadili... V penzionku opět báááááječně vařili, jako ve všech rodinných penzionech, jídlo bylo vždy i exkluzivně nazdobené a obsluhovala nás krásná dcera majitelky. Dokonce jsme ochutnali i místní zeleninovou zmrzlinu fialové barvy, myslím lilek, ředkev, byla báječná. Po ostrově jsme se pohybovali na kolech, či pěšky, všichni místní se usmívali, mávali, zdravili, poslední z navštívených pozemských rájů... Moře teploučké jako ranní káva, s oblibou jsme se nechávali proudy vozit okolo pláží, byli jsme jako malé děti... Poslední vodní výlet vedl opět za mantami, tentokrát jsme přemluvili i ostatní účastníky, tedy většinu, ke skoku do vody a mohli se tak společně kochat podvodní a zároveň nebeskou nádherou... Jejich grácie a elegance je nekonečná... Zastavili jsme se také na malém motu, jmenuje se "Ráj" a taky je. Pěstují si zde všechno ovoce, zeleninu a jsou naprosto soběstačnou jednotkou, měli zde dokonce i třešně, rajčata, vanilku, ananas a mnoho dalšího. Poslední zastávkou byl ptačí ostrov, který právem nese tento název. Byl to domov několika tisíců ptáků různých druhů, kteří nemají špatnou zkušenost s lidmi, tudíž jsme jim vůbec nevadili a mohli se tak přiblížit velmi blízko. Tolik hnízd na jednom stromě jsem v životě neviděl... štěbetající harmonie...Na závěr pobytu jsme se dočkali i tradičních polynéských tanců, co více si přát???

A to je z Francouzské Polynésie vše, je to jen malá ochutnávka, podrobnější povídání jsem nahrál na diktafon, možno stáhnout...

DĚKUJI BOHŮM POLYNÉSIE ZA OTEVŘENÉ PŘIJETÍ A POMOC NA NAŠÍ CESTĚ... MAURUUUUURU ROA (Děkuji pěkně)

Po odletu z Tikehau jsme asi 8 hodin čekali v Papeete na Tahiti a poté pokračovali do Los Angeles. Tady se s námi rozloučila Olí, letěla domů sama a ostatních "7 statečných" zůstalo. Dali jsme si zastávku, jako zpestření a sami si říkali, jaké to bude, zda vydržíme ten skok do "civilizace"? Po příletu jsme vyzvedli auto v půjčovně, v Americe se bez auta nechytáte a s navigací vyrazili do hotelu, který nám zajistila kamarádka Romana, žije v Los Angeles se svou báječnou rodinkou a jsem ji velmi vděčný za vše, co pro nás udělala, mě v mnohém ulehčila, už jsem měl toho "starání se" docela dost... Romanko, děkuji Ti celým svým bytím za vše! Měli jsme dva pokoje s velkými postelemi, abychom ušetřili a bohatě to takhle stačilo. Nebyl pro nás problém, naskládat se společně. 

Velmi nás však pobavilo, když u snídaně byla na bufetovém stole cedulka s nápisem "stát Kalifornie Vás žádá, aby jste neodnášeli jídlo z restaurace" zábavný nápis... chi.. To je ta "svobodná  Amerika" svázaná spoustou příkazů, zákazů a všeho možného, protože podobných nápisů jsme potkávali mnoho a mnoho... Tím však neříkám, že se nám tam nelíbilo, to zase ne, moc jsme si užívali její krásy a vše, co nám nabídla, včetně obřích hamburgerů, či typických hot dogů.

Navštívili jsme Griffitovu observatoř, která se nachází nad městem, moc hezky uděláno a navíc úžasný výhled, nejen na světoznámý nápis Hollywood, ale i na město samotné... Los Angeles se skládá z 88 měst a všechno to, co bychom u nás nazvali čtvrtí, je v L.A. město, počet obyvatel by měl být cca 8 milionů. Projeli jsme si všechny ty vykřičené čtvrti a ulice, kde bydlí hvězdy, dělali jsme si z toho trošku legraci ve smyslu hnědá brána, černá brána atd... Dost často totiž více nebylo vidět, ukázali nám kdo kde žil, kde umřel, kde chodil na plastické operace apod. Líbil se nám hotel Beverly Willshire, kde se natáčel film Pretty Woman s Julií Roberts a Richardem Gerem, ten všichni moc dobře známe i jak nakupovala na nejluxusnější obchodní třídě Rodeo Drive. Los Angeles je místem luxusu a vidět je všude, to ovšem není nic špatného, proč si ho neužít, když tady je? Prošli jsme se po chodníku slávy a hledali ty "své hvězdy"... Ovšem i pláž, kterou znáte z Pobřežní hlídky, určitě stojí za návštěvu a my jsme si užili Tichý oceán i z druhé strany.

Velkým zážitkem pro nás byla celodenní návštěva Hollywoodských studií (Universal Studios), je to opravdu továrna na sny, kde můžete prožít věci, jež by Vás ani nenapadly. Nachází se zde mnoho těch 4D a 5D kin, nebo, jak se to jmenuje, vše je tak "reálné", až to vnímáte v každém kousku svého těla. Již hodně dlouho jsem se tak skvěle nepobavil a společně jsme se vykřičeli z plných plic, když na nás hrabaly mumie, či jsme se v metru propadli kvůli zemětřesení a všude okolo stříkala voda, nebo společně se Simpsnovými jeli na na mega horské dráze, či frčeli z 25 metrového vodopádu dolů s dinosaury za zády. Strhující byl taktéž Shrek ve 4D a vodní svět, kde se dělo tolik věcí najednou, že jsme to nestačili ani sledovat. Opravdu stojí za návštěvu, přátelé...

Air France nám dala další dárek a sice nám posunuli odlet o den později, měli jsme tak den v Americe navíc, vyrazili jsme tedy jižněji po západním pobřeží a prohlédli si různé pláže, divoké útesy, San Pedro, Long Beach, mimochodem moc krásné město, takové volné, veselé... Zde je zakotvena legendami opředená "loď duchů", QUEEN MARY. Na lodi jsme prožili několik krásných hodin, každý tak trošku po svém, zpracovávali jsme své dávné zážitky ze všech lodí i životů, zařízení velmi připomíná Titanik a evokuje to v nás mnoho zasutých strachů, či vzpomínek. I tady jsem provedl rituál a poděkoval Americe za přijetí, stejně jako hlavní hrdinka Titaniku na konci filmu vhodila diamant "srdce oceánu" do vody, vhodil jsem já nabitý křišťál z lodi do oceánu... Děkuji, že jsem tady mohl být... Cestou zpět jsme si užili poslední západ slunce na naší cestě a malá legrační příhoda nakonec: chtěli jsme po navigaci mexickou restauraci a ta nás vedla cestou do kopců, odkud jsme měli nádherný výhled na celé osvětlené Los Angeles s červánky po západu vlevo a měsícem v úplňku vpravo, to bylo rozloučení, nádherné rozloučení... Západ slunce s úplňkem jsme měli na začátku cesty na Tahiti a nyní na konci ve městě Andělů... Restaurace poté byla samozřejmě úplně jinde a stejně jsme jeli do jiné a vychutnali si dobrůtky mexické kuchyně. Kdo mě zná, asi tuší, že to byly krevety... Nákupy tady rozebírat nebudu, ale v L.A. byly velkolepé, tedy hlavně u našich děvčat, které nakupovaly hadříky. Po rozloučení s Romčou a její rodinou už jsme se jen přesunuli na letiště a obřím Airbusem se přes Paříž vydali zpět domů, jak jinak, než se sklenkou, tedy spíše plastovým kelímkem šampaňského na ukončení cesty...

Cesta mi dala prožitky, které bych asi jinde nepotkal, dala mi mnoho poznání, naučila mnohé o vzdálených koutech naší nádherné planety, splnila mnoho mých snů i těch tajných, ale také vzala mnoho iluzí, doměnek i dalších věcí, někdy to bylo dost bolestivé, leč to vše k životu a naší vysoké škole životní, patří. Děkuji všem zúčastněným, všem kdo mě k této cestě pomohli dostrkat, děkuji těm nahoře za obrovskou Pomoc a Milost, která nás v každém okamžiku doprovázela a děkuji Vám všem... Moc Vám přeju, ať si i vy uvědomíte, že vše je ve Vašich rukou a každý sen je splnitelný, budete li opravdu chtít... Nevzdávejte to a žijte své sny!!!

S úctou, Jaroušek.